Bylo nebylo...aneb O léčivé síle vyprávění

Rádi vyprávíme a posloucháme příběhy. Je to jedna z nejzákladnějších vlastností lidských bytostí. Má to totiž spoustu výhod. Tak například:  

Děti si svoji zkušenost a informace ukládají v podobě příběhů už po prvním roce života, jako takové si je také vybavují.

Asi do osmého roku děti rozumí lépe metaforám než klasickému „vysvětlování“.

Příběhy mluví k nevědomí dětí. Mohou se z nich učit. Díky nim lépe rozumí tomu, co se jim v životě děje. Posilují je, protože jim v různých životních situacích ukazují: „Nejsi v tom sám/sama.“

Při poslouchání a vyprávění příběhů využívají celé mozkové spektrum, protože je tam obsažen obraz, jazyk, emoce.

Když maminka nebo tatínek vypráví příběh nebo pohádku, nemůžou v myšlenkách nikam utíkat – nutí je to být s dítětem tady a teď a vypnout myšlenky na cokoli jiného. To sbližuje.

Příběhy a vyprávění pomáhají dětem dát událostem a zážitkům smysl. A to i těm traumatickým. Je pak snadnější je „integrovat“ - tak, aby nás bolestné zážitky neovlivňovaly nepředvídatelným a nečekaným způsobem v budoucnosti.

Takže je fajn si vyprávět. A způsobů je několik. Tak třeba:

Rodič vypráví dětem, co se mu dnes přihodilo.

Rodič vypráví dětem, co se mu přihodilo, když byl malý a jak to prožíval on a lidé kolem.

Rodič vypráví dětem o jiných členech rodiny. Nebo historky, které se jiným členům rodiny staly. (Dítě potřebuje znát svůj původ a své kořeny, bere si je s sebou kamkoli jde. Rodiče, další předkové, místo narození, země původu, atd.)

Jiní členové rodiny vyprávějí našim dětem historky z našeho dětství.

Jako rodiče posloucháme, když děti cokoli vyprávějí, a dáváme jim najevo, že nás to zajímá. Podpoříme tak jejich chuť vyprávět.

Rodič se ptá dítěte na zážitky. Zároveň: Některým dětem ale jako by se nechtělo vyprávět. Můžete na to jít z jiného soudku: „Co tě dneska potěšilo/naštvalo/překvapilo?“ Vezměte to jako hru: „Řekneš mi tři věci, které se ti dnes staly – dvě z toho si vymyslíš, jedna bude pravdivá. A já budu hádat, jaká.“ Nebo: „Budu hádat, co se ti dneska přihodilo.“ A schválně se párkrát trefit vedle.

Vyprávět a číst pohádky. Zároveň: Některé děti jako by pohádky nezajímaly. Můžete zkusit na to jít jinak: zkuste zjistit, jaké příběhy je fascinují na obrazovkách, a najděte, co mají tyto příběhy společné. Sledují například rády hrdiny a hrdinky s nadpřirozenými schopnostmi, kteří bojují proti zlu? Nebo příběhy s opravdovými dětmi, kteří prožívají dobrodružství? Příběhy zvířátek? Příběhy opravdových hrdinů? Zkuste pak vybrat pohádky nebo příběhy, které odpovídají jejich přirozenému zájmu.

Rodič vypráví dítěti jeho příběh: co se mu přihodilo, jaké měli společné zážitky? Jaké to bylo, když se narodilo, když si ho poprvé přivezli domů, když šlo poprvé do školky, když jelo poprvé na kole, jak byli v zoo nebo jak v lese potkali toho divočáka atd.

Rodiče si sem tam mezi sebou vypráví – a tím ukazují dítěti, že je normální si vyprávět.

Podporují děti v psaní deníku. Prokazatelně to snižuje funkce srdce a imunitu.

Rodiče se ptají dětí, co se jim zdálo a nechávají si to vyprávět. Vyprávějí dětem své sny.

Děti řeknou slovo, a rodič vymyslí příběh, který ta slova/to slovo obsahuje.

Převypráví si celý den/celý víkend/celou dovolenou. Včetně nepříjemných událostí nebo momentů.